OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Radim Vládek v současnosti hraje v kapele MODERN DAY BABYLON, která příliš rozhovory neposkytuje. I tak je jednou z mála domácích, jež absolvovala turné v Kanadě, Číně, Japonsku, Indii a samozřejmě, že i Evropě. Tím nejzajímavějším v prvním NOIR TALKu jsou právě zkušenosti z těchto turné. Krom toho Luboš Kristek svého bývalého spoluhráče z NOOSTRAK vyzpovídal ohledně jeho pracovních aktivit a pečlivě zmapoval jeho kapelní historii. Pojďme v krátkosti shrnout to, co nás na téměř dvou a půl hodinovém rozhovoru nejvíce zaujalo.
„Češi mají super povahu a jsou to extrémní dříči“, shrnuje Radim názor, který slýchá na adresu českých hudebníků v zahraničí. Druhým dechem dodává, že pokud se chce člověk prosadit ve světě, musí v první řadě makat. Je zapotřebí tvrdé dřiny, jít si za tím, co chceš a udělat pro to všechno, co můžeš. „Nemůžeš být nejlepší, když budeš hrát jen jednou týdně“, i tím lze shrnout to, jak Radim přistupuje k hudebním výzvám, které mu osud postavil do cesty. „Nejvíc jsem byl nadšenej z mentality lidí“, komentuje svoje první turné s MODERN DAY BABYLON po Kanadě. „To, co tady hledám u lidí, je tam standard“. Přidává spoustu konkrétních historek, včetně zdravotních komplikací, které kapelu pronásledovaly první dny na kanadském turné.
Další část rozhovoru se točí i kolem nástrojů, protože Radim je baskytaristou, kterého podporuje Dingwall Bass. Jak se navázal vlastně takový vztah a jakou dávku v tom sehrála velká náhoda? I to Radim podrobně rozebírá. Dá se říci, že nejzajímavější část rozhovoru se točí kolem turné MODERN DAY BABYLON. Například kolem srovnání fanoušků a tour nejen po Indii a Japonsku. Jak to funguje v Číně? Proč fanoušci nesmí vidět kapelu před vystoupením? V čem se liší dělání merche pro Indii, Japonsko a třeba Čínu? „Jedeš do Japonska, tak nebudeš dělat eska, tam nikdo nenosí eska“ překvapuje Radim informací, kterou by člověk při pohledu na subtilní figury asiatů ze země vycházejícího slunce nečekal.
„My jsme Čínu celou objeli vlakama“, komentuje další kapitolu turné, tentokrát po zemi, kde je prý možné všechno. Současně líčí tvrdé podmínky čínského turné, ve kterých neexistoval spánek a v podstatě ani jídlo. Pokračuje vyprávěním, jak se o ně na turné postarala česká ambasáda během pobytu v Indii. „Jsou tam obrovské rozdíly, Indie byla naprosto šílená“, uvádí další sérii zážitků z turné, které MODERN DAY BABYLON hráli po boku SKYHARBOR. „Lidi byli úplně utržení z řetězů! A jsou hrozně lidští, v Číně byli zas velmi odtažití“ vrací se téma k porovnávání fans. „Na ulicích totální anarchie, tady pokud někdo někoho přejede, tak ho prostě zametou a švihnou do popelnice“, ukončuje vzpomínky. Pro více informací je zapotřebí si poslechnout rozhovor celý na odkazu výše.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.